středa 12. prosince 2012

Výhodný nákup?

aneb

Hodinka adrenalinu - nudou v Makru nezahynu


 
Jednoho krásného, téměř letního dne, na mě ve schránce ze záplavy reklam vykouklo jedno ultimátum: nenakoupíte-li do konce roku za tolik a tolik – ztratí vaše karta platnost.

Hm, tak pleny ve velkém už tam pár let do vozíku sice házet nejezdíme a pryč už jsou (spíš jistě, než asi) peněžně bezstarostné časy, ale zas úplně odstřelit si tu možnost tam občas zajet „výhodně“ nakoupit zatím nechci.

Měsíc či dva onen výjezd odsouvám a odsouvám, nicméně při představě blížícího se prosince je třeba se vzchopit a zavčas konat, ať se pak nemusím proplétat těmi davy hystericky pěchujícími do vozíku cokoliv, co jim přijde během předvánoční nákupní trasy do cesty.

Hm, to já určitě takto nakupovat nebudu – mám v tomto bodě zcela jasno. Velice pečlivě a s rozmyslem tedy sestavím nákupní seznam a s pevným odhodláním, nepřihodit do vozíku ani jednu jedinou věc navíc, jednoho nekrásného, téměř zimního dne vyrážím.

Hned při příjezdu se musím docela pochválit za vhodně zvolený čas – míst na parkování dostatek, vozíků taktéž. Fajn. Vezmu to, přesně podle seznamu, pěkně svižným krokem a za půl hodiny není co řešit, no ne?

Jenomže. Je to silnější než já. Už jsem tam víc než rok nebyla, co si to tak všechno v klidu projít a podívat se na případné další věci v akci? Po hodině systematického projíždění regály mám příjemný pocit ze zdárně, samými výhodnými nákupy, naplněného vozíku. Čeká mě už téměř vjezd do finále, když v tom si všimnu, že mám ve vozíku nějaké věci, které jsem tam určitě nedala.

S mumláním „který blbec mi to tu hodil“ je chci vyndat a v tom zjistím, že položek, co tam nepatří, je v podstatě většina. Kruci, nějaký „in-te-li-gent“ mi vyměnil vozík, uvědomím si a jdou na mě mrákoty při představě, jak celé to hodinové nákupní kolečko absolvuji znovu (myšlenka na odchod bez nákupu mě sice napadne, jenže – když ono to bylo vše zrovna tak výhodné, že). Asi deset minut běhám po obchodě jak rozlícená fúrie, projíždím všechny okolo se vyskytující vozíky rentgenovým zrakem a onu tupou nemyslící osobu posílám až do spodních pater horoucího pekla. Jak k tomu sakra přijdu! To ten vozík nemůže aspoň vrátit, tam kde ho vzala, sakra! Ledaže...

Né, to ne!

No, zkusím jet zpět po vlastních stopách... Ale to určitě né, takový trotl snad ještě nejsem...

Ehm.

Co do roztržitosti bych se teď už mohla oficiálně vydávat minimálně za geniálního matematika (ne však co do počtů, jak zjišťuji posléze při placení).  

Bleskově, a jak doufám, zcela nenápadně, provedu zpětnou výměnu vozíků a k pokladně upaluji, jako by tam zrovna vyhlásili akci "šmoulí samolepka za každých tisíc korun útraty".

Uff, to byl ale nervák. Takhle sama sobě zvedat adrenalin! Kruci.

Poté, co přežiju další pokus o infarkt, když na mě pokladní vychrlí výslednou sumu za ten „výhodný“ nákup, si zdrceně říkám – bylo mi tohle třeba?!

Určitě nebylo. Tam mě už pěkně dlouho neuvidí! To je jisté.

 

Jen, šeptá mi zákeřně ego – zapomněla jsi vzít to... Lego.

Néééé!



 
Mimochodem, následující večer mě pak zcela a velmi pobavil zápisek Psice, neb není vůbec špatné zjistit, že v roztržitosti vyššího stupně se člověk neplácá tak úplně sám.

2 komentáře:

  1. Jasně že uvidí ;-) Máš přece tu výhodnou kartu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Ale jednou do roka mi to fakt stačí... Ani to Lego mě nezviklá ;-)

      Vymazat