Neschopnost komunikace – že by též prokrastinace?

Komentář k příspěvku od Báry - z konce června

 

„Nominku, Ty jsi neumřela :-D“ – takové a podobné reakce jsem před nedávnem sbírala, když jsem se po delší době objevila na pár blozích.

 

No, neumřela. I když, svým způsobem jsem se nějakou dobu cítila, jakoby ano. Vyhoření? Zimní nedostatek slunce? Stereotypy každodennosti? Obavy z budoucnosti? ...

 Chtěla jsem to období vnitřní nepohody přeskočit či potlačit a navázat, po delší době mlčenlivosti, na předchozí články podobným „odlehčenějším“ stylem (který mě z obdobných chmur před léty částečně vytáhnul). Nicméně – doba k vložení nového příspěvku se pořád prodlužovala (po dovolené, po prázdninách, po lázních, po novém roce, na jaře...) - a navázání na blog bylo pořád těžší a nesnadnější. Nešlo to.

Odkládala jsem psaní až na nejdelší konec seznamu činností.

Chyběla mi energie? Nebo jsem si zatraceně nechtěla přiznat, že člověku se nedaří psát vesele, když se vesele necítí. Hm, spíš kombinace obého a mnohého dalšího...

 

Bářin příspěvek o prokrastinaci ve mě vzbudil docela intenzivní pocit – dostat to ven. Nejdřív komentářem. No, ten jsem nakonec ani nedokončila – páč... byl by to komentář dlouhý. Napsala jsem pak jako reakci raději rovnou tento příspěvek.

 

Hm, nevím teda, jestli trpím zrovna prokrastinací (no, částečně nejspíš taky ano, když jsem vložení onoho "komentáře" víc než měsíc odložila), spíš mě poslední rok postihla urputná „nekomunikace“.

Neschopnost napsat jakýkoli nový příspěvek byla jen kapka v moři, vložit komentář k přečtenému článku bylo také nad mé síly. Jednu e-mailovou adresu jsem nechala napospas osudu, kdy jsem na ni během půl roku byla schopna zajít jen dvakrát – o psaní odpovědí na maily ani nemluvě (ano, od dubna jsem po dvou měsících jen nakoukla, maily ani nečetla, abych nemusela odpovědět – a to se nejednalo o nic nepříjemného). Poslední dobou jsem ani nikomu nevolala (krom domluvy ohledně hlídání dětí), smsky nepsala.

To přece nejsem já! Kruciš! (no dobře, smsky jsem nepsala ani dříve)

 

I když. V červnu se to začalo jakoby lámat, začínala jsem se vnitřně cítit klidněji. (Ale letos to bylo zatraceně na hraně!)

Překvapivě mě k „znovuzrození“ nakopl i šok ze zániku bloguje. Jako vědro ledové vody vylité na rozespalou mátohu.

Hodně z vás mi na předchozím blogo-působišti pomáhalo – aniž byste to tušili – čtenáři občasnými komentáři, někteří blogeři svými články...

 

Pocit určité sounáležitosti, nalezení několika spřízněných duší...

O to jsem fakt nechtěla přijít!

 

A nejspíš ani o tu zaprášenou e-mailovou adresu.