Bohužel ne na kost a kůži. O svalech řeč taky nebude. Nezbývá, než se zaměřit na další část svého  těla (té mám víc, než-li bych chtěla) - špeky.

Brečím vzteky a konečně jsem se, po téměř dvou letech, k něčemu dokopala!

 

Zatímco někteří blogeři jsou například schopni napsat v cuku letu úžasnou detektivní povídku ... – já se teď akorát tak zmůžu na tklivý soupis tragických výsledků své žravosti a mlsoty.

 

Zkrátka, milí čtenáři, kteří jste zde nyní zabloudili - máte trochu pech, protože tento článek (a vlastně i celá nová rubrika), slouží hlavně a zejména pro mé sebemrskačské potřeby a tudíž vás musím upozornit, že je zcela a hluboce sebestředný. Já, já ... a zase já. O nic jiného zde nepůjde.

Navíc, veselé čtení to vážně není.

Proto si zde dovolím vložit varování: Útlocitnější povahy raději ani číst nezačínejte, a ty škodolibější – no, užijte si to... :-)

 

PS: ať se ale neodhaluji opravdu úplně až na tu kost, neuvádím zde konkrétní kila, jen čísla BMI.

 

 -----------------------------------------------------------------------

Výchozí stav:

- coby bezdětná           BMI 19           (limitní pro pohodu; méně - nebrat)

- po prvním dítku         navíc 4 kila

- po druhém                 plus 3.

Protože jsem pořád sama sebe viděla coby tu éterickou bytost v době před mateřstvím, nebyla jsem s nabytými kily spokojená a dokonce jsem na to téma už i dříve lkala. No, proč bych vám lhala, co bych za to dala, být teď takto „malá“... (BMI 21,2)

 ----- 

Něco se prostě před časem zvrtlo. A to dost. Jak tak zpětně přemýšlím, snažím se nalézt příčinu. A přistižení při činu se najde hned několik:

-         tak jedním z nejvýznamnějších důvodů samozřejmě bylo roztržení udržovacích riflí a zakoupení pohodlnějších, o číslo větších (kapitální blbost)

-         zrovna v té době jsem se nacházela v nějakém válečném stavu s osobní váhou a asi půl roku na ni odmítala vstoupit. Rozhodla jsem se preferovat metodu měření se metrem, ale metr jsem (potom, co se zalíbil synovi) nemohla najít... Detail, vypustila jsem to.

-         následoval totální přecvak mozku. Opravdu, jak jsem již dříve zmínila, mi začal vypichovat zcela zcestné a překroucené informace týkající se stravování s cílem hubnout. Jako například -  má se jíst hned od rána (dřív mi vyhovovalo začínat o něco později, ale statečně jsem tu snídani do sebe tlačila), nebo - nestresovat se vážením (fakt geniální nápad) apod.

Občas jsem některé tyto své „nové“ poučky vypilovávala až k dokonalosti – něco ve stylu humorných řetězových mailů, které už bohužel v realitě až tak humorné nejsou – jako třeba zdravé věci (ovoce a zelenina) se do denního příjmu kalorií nepočítají, nanukáč má bílkoviny, čokoláda hořčík a oříšková Nutella – vyvážená, docela... (i když zde musím uznat, že se najdou lidé s ještě geniálnějšími závěry v oblasti "zdravé" stravy  - cituji: "vápník, ten je ve smetaně, a měl by se jíst spolu s hořčíkem ... Takže ideální zdroj obojího je pařížská šlehačka".)

K tomu všemu se u mě provalila nějaká zamrzlá šetrnost a začalo mi být líto nedojedeného jídla po dětech. Takže i předsevzetí nejíst bílé pečivo bralo čím dál víc za své...

-         no, a těžko se dá při neúspěšném hubnutí vymyslet pitomější zábava, než učit se péct dorty a cukroví...

  

   

Kdy jsem se tak spustila a kam to až došlo?

Začalo to zcela nenápadně na naší poslední přímořské dovolené. Zde bohatě, ve španělském stylu, zaplněné švédské stoly + tuny skvělé zmrzliny vykonaly svůj díl a dvě kila byla nahoře, ani jsem nemrkla. Pár týdnů nato nástup do práce, kde najednou kombinace osmihodinového sezení na „úspěšně“ rozrůstajícím se zadku a strategické rozmístění tří skvělých pekáren v přilehlém okolí, dílo zkázy dorazila... Během prvních pěti měsíců jsem nabrala kil dalších šest...

Potom, všechna čest, se najednou ve mně vzepjal zbytek zdravého rozumu a už, když né zrovna hubnout, podařilo se mi konečně alespoň zastavit to nabírání (no dobře, možná tomu pomohlo i přemístění mé práce do lokality, kde pekárny v dosahu nejsou).

Nicméně, „vypracovat“ se během šesti měsíců na přídavných osm kilo (a výsledný BMI 23,7), to už je „výkon“...   Jen teda né vhodný obdivu.

Jak se dostat k odlivu těch nadbytků?

Těžko!

Zatraceně těžko!!!

  

Nešlo to. A hlavně - nedařilo se nějak najít a nastartovat tu správnou motivaci, chuť a vůli.

Nicméně, alespoň v záchvatu posledních zbytků pudu sebezáchovy, jsem si nenakoupila kupu obřích věcí... Jen teda ty rifle a pár nezbytných kousíčků kusů garderoby...

   

   

-------

Když jsem poprvé v životě docílila této hmotnosti, vezla jsem se zrovna do oné inkriminované části nemocnice, kde se ženy zbavují kil jako zázrakem (a nemyslím tím kliniku kosmetické chirurgie). Prostě, dostala jsem ze sebe pětikilové závaží a domů jela po pár dnech o 8 kilo lehčí.

Pche, to se to hubnulo!

Teď to teda tak snadné určitě nebude...

   

Alespoň se mi konečně podařilo v sobě najit tu chuť – jít do toho vážně, ne pořád tak vlažně!!!

       

 ------------------------------------------------------------------------

Jo, je to tak, dlouho, předlouho jsem zvažovala, zda tady tento text vložit. Nakonec jsem to riskla, založila celou novou rubriku -  a jsem si vědoma toho, že když tentokrát polevím, tak budu mít mnohem větší ostudu, než když si nezdar ututlám v kruhu rodinném.

  

No, tak snad už jen – držte mi palce. Tuším, že to budu potřebovat  :-)